David Drábek: Aby se Čechům ovary zachvěly by Akropolis

David Drábek Aby se Čechům ovary zachvěly Hry 2003–2011

David Drรกbek

Aby se Čechům ovary zachvěly

Hry 2003–2011 3

Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR © David Drábek, 2011 © Editor and Epilogue Lenka Jungmannová, 2011 © Illustrations Vladimír Huptych, 2011 © Graphic & Cover Design Jan Čumlivski, 2011 © Cover Photo Otmar Petyniak, 2011 All images – all rights reserved! © Filip Tomáš – Akropolis, 2011 ISBN 978-80-87481-44-8 ISBN 978-80-87481-45-5 (PDF)

Akvabely Hra z roku 2003

Pojem „soukromí“ byl zejména ve 20. století vnímán jako opozice k pojmu „stát“. V současné době jsme ale svědky postupného zanikání státu a spolu s ním bude zanikat také koncept soukromí. Již dnes jsme svědky masové otevřenosti prostřednictvím internetu. Lidské vztahy se globalizují, intimita se medializuje. Komu v dnešní době prospívá soukromí? Sean Cubitt Zítra k čerstvým lesům, novým pastvám. John Milton

OSOBY: Filip Kajetán Pavel Edita Ivan Radek Markéta Šimon Paní Magda Její syn První Druhá

1. STARÁ ŽENA Zachovalý secesní pokoj, kontaminovaný plastikovými figurkami od dětí a vnoučat. Stará žena sedí v křesle a soustředěně uhlazuje prsteníkem punčochu na koleni. Kyvadlové hodiny odbíjejí pozdní odpoledne. Žena se náhle, s očima zalitýma vzdorem, vymrští z křesla. Procedí: „Tak takhle dál ne…“ a odhodlaně vykročí z pokoje. Hlas Filipa

Moje babička se jednoho dne rozhodla, že začne nový život. Vzala si šusťákovku, pohorky, pár knih, bambusový šnorchl, batoh a odešla. Nikdy jsme ji už neviděli. Nosím v peněžence její fotku z dívčího lycea. Řekla mi k ní: „Jsem ta druhá zleva. Miluju vodu.“

2. JATEČNÉ VÁŽKY Krytá nádrž. Zní hudba. Nad hladinu se spolu s refrénem vynoří tři srstnaté mužské nohy. Zakrouží nad vodou v pozici flamingo. Připomínají tři jatečné vážky. Následuje trochu nesladěná barracuda, úplně rozhozený albatross a vynoření hlav při tub position zakončí sestavu. Kajetán, Pavel a Filip s klipsami na nose a brýlemi na očích prudce oddechují. Pavel Kajetán

Čemu se směješ, prosím tě? Jsi mě kopnul do zad. Při tý otočce. A navíc v těch novejch brejlích vypadáš jako jedna postavička z Hvězdnejch válek.

Pavel

Se mi úplně rozjely nohy. Jsi se hrozně přiblížil. Má to bejt přece: noha noha takhle takhle, noha noha takhle táákhle.

Kajetán

Aha. Proto jsi tak poulil voči. Hele, teď třeba zrovna! Jako to galaktický zviřátko.

Filip Ale jinak jsme báječný. Cejtím to živě. Vím to. Já se ještě trochu proplavu. Kajetán Otvírám slivovici. Nedáš si? Filip Postav mi ji na schůdky. Já si jen… zapotápím. Pavel Dneska je tu nějaká kosa. Topí to? Kajetán (sáhne na radiátor) Horký. To je tím, že seš taková sušinka. Podívej se na ty moje lojový závěje, to je izolace. Nemám to tak hrozný, nebo jo? Jak to udržím do metru od páteře, tak je to dobrý. Mám výborný papričky.

(Vybaluje obrovitou nákupní tašku) Pavel se převléká. Cudně, zády. Pročpak se stavíš zády? Proč mi ukazuješ svůj politováníhodnej ďobkovatej zadek?

Pavel Kajetán

Nemám ďobkovatej zadek.

Pavel Kajetán

Co to blábolíš?

Kropenatej takovej. Proč neukážeš svůj výstavní penis? To kladivo na čarodějnice. To je rarita… Ukradli mi auto. Svině. Dneska vám všechno sežeru, chlapi, mám splín.

Pavel Kajetán

Pavel Kajetán Pavel Kajetán Pavel Kajetán Pavel Kajetán

Tu snobskou oktávku? Ale už nepláču, podívej se. Už jsem silnej, už jsem dobrej. (Vyskočí) Pusťte mě na toho hajzla s pilou, jakýpak soudy! Jak může nějakej člověk, co má občanku a maminku, sáhnout na cizí věc? (Usedne) Zejtra si půjdu koupit novou. Nevíš, kam zahnout s prachama, co? To je můj ručník? Filipův. Není utopenej? Maličko dole bublá, slyším ho. A tenhle? Můj. Tak tenhle asi. (Ukáže nápis: Hotel Evropa) No podívej, ona mi zabalí hotelovej ručník… Pak se má člověk cejtit doma jako doma.

Pavel Kajetán

To by ti Lucie nikdy neudělala. Jak se teď vlastně ta nová…

Pavel Kajetán Pavel Kajetán

S takovou tou…

Jen nech bejt, Lucie mi jednou zabalila svoje plavky. Vzpomínáš? Ze srandy jsem si je navlíknul a rozervaly se na kusy. Jsem teď s Editou. Jo. Miluješ ji? Ty vadys, nechceš vzít za mě v televizi tu soutěž? Nech si ty obtížný otázky.

(Zabouchá na bok nádrže) Mám ti tu slivovici lejt do vody, zlatá rybko? Filip (vynoří se. Mne si zarudlé oči) Kluci, představte si dvě pirani, jak plavou proti sobě. A ty dvě pirani mají úplně stejnou sílu, jo? Nachlup stejnou. A vrhnou se na sebe a začnou jedna druhou žrát. Raf raf raf, rvou jedna z druhý maso a polykaj ho. A jelikož jsou nachlup stejně silný, tak se navzájem úplně sežerou. Do mrtě. V tý vodě po nich nezbyde vůbec nic. Ani kůžička.

Kumpáni se chechtají. Kajetán zabodne vývrtku do korkové zátky. Pavel vysvlékne z obalu tvrdý ovčí sýr a krájí ho spolu s klobásou. Filip vysouvá z vody vyzáblou promodralou ruku a uždibuje. Pavel Kajetán

Kolik toho mám nakrájet? Všechno! (Zapálí si doutník) Pro tohle žiju.

Tma. Ředí ji pouze obláčky doutníkového kouře. Hlas Filipa

Já se zprvu jako dítě vody bál. Dnes si možná ten okamžik idealizuju, ale myslím, že tu mou hrůzu z vody zaplašil jeden sen. Vypadl jsem v něm z nějaký vratký loďky do nočního oceánu. Plácal jsem se hystericky ve zpěněných vlnách a viděl ty kilometry temný vody pod sebou a cítil, jak se z těch hlubin vydávají nahoru ke mně nevýslovný nestvůry. Stovky kreatur s jedovatýma trnama a chapadlama, s mrtvolnejma, dobíla zakalenejma

zornicema… A vtom se objevila vedle mě ve vodě babička, ale taková vyhlazená a omládlá, vzala mě za ruku a já se zklidnil… a probudil.

Světlo. Na pikniku akvabel popolezl čas. Pavel Kajetán Pavel

Filip

Na škole jsi nekouřil, nebo jo? Jen fajfku přece. Byli jsme nezávislý, že jo. Teď už jen ty plebejský ukoptěný cigára. Tenkrát nám o něco šlo. Jsem zděšenej, jak ty moji studenti vědí úplný kulový o totáči, o tom, v jakým humusu jsme žili. Bolševik je vůbec netankuje. Je jim to tak ukradený, že je za pár roků lapne nějakej další Velkej bratr a ty pitomečkové budou tak v pohodě, tak cool, že si toho všimnou, až už bude pozdě… Zkouřenejm bráškům se dobře vládne, že jo. (Natáhne se pro chipsový

lupínek) Pavel

Ale já nevyměknu. Já se nebudu dívat, jak bolševik dělá dál ředitele a androš vrátnýho. Já si pamatuju, kurva!

Kajetán

To už jsou starý spory, věř mi. Všechny ty ateistický hajzly už dávno schlamstnul šoubyznys, vole. (Típne a zapálí si)

Filip Kajetán

Jedeš jednu od druhý.

Filip Kajetán

Pavel Kajetán Pavel Kajetán Filip Pavel

Jeden maník z Karviný byl taky závislák na nikotinu a šel se mrknout za sousedem. A jak tak čučí tomu sousedovi přes plot, tak najednou proti němu vyletí hlava psa, rotvajlera nebo co, a ta čuba ukousne tomu chlápkovi spodní ret. Ty vado. Nekecám. A ten borec s držkou jak ovdovělej stydkej pysk běží domů a první, co řeší, je nikotinovej absťák. No jo, ale bez toho rtu nemoh šlukovat, že jo. A tak ten týpek poručil svý ženě, nekuřačce, aby uřízla vrch takovýhle petláhve, ten si pak narazil na držku a inhaloval kouř, kterej mu tam ta chuděra vyfukovala. (Chechtá se. K Pavlovi) Netvař se furt jak kyseláč, lidi jsou nenapravitelný, ser na ně. Řek bavič. Vždyť jsou to všechno jen slovíčka bez obsahu, že jo. Říkanky. Kulisa. Každý ráno místo rozcvičky: Izraelci zabili tolik a tolik Palestinců, Palestinci tolik a tolik Izraelců… Je to sport. Je to furt dokola. Jako Sparta a Baník. Co to říkáte, vy vykrmený středoevropský prasata? Co je to za cynismus? Už jsi přebral. Máš otravnou opici. Seš vždycky útočnej. Kluci, já se na chvíli potopím, jo? (Zanoří se) Vlastně jsem ti něco donesl. Markéta to koupila. A já ji dořval, že mi tahle žumpa nesmí do baráku. Jenže ona mi to otevřela na stránce 22. (Podá

Kajetánovi časopis) Kajetán

Ty vole… To snad ne…

Tma.

3. NA TITULNÍ STRANĚ Kajetánův byt. Ikeový standard. Na komodě několik zarámovaných fotek na téma Kajetán a celebrity. Jedna s Editou u moře. Kajetán nasupeně praští časopisem o naleštěný stolek. Edita (vchází) Kajetánku, já jsem to… Kajetán Co? Edita Kajetánečku, já jsem spolkla SIM kartu. Kajetán Cože?! Edita Těžko se mi mluví. Spolkla jsem SIM kartu prostě. Kajetán Proč? Edita Nevolal jsi, zprávičku neposlal… Chtěla jsem se ti pomstít. Kajetán Otevři pusu. Edita (otevře) Chrr, chrr… Kajetán Nedělej chrr, chrr… Víc otevři… Edita Ta už je spolknutá. Navždy. Myslíš, že ve mně zůstane? Kajetán (popadne časopis a znovu jím mrskne) Tohle z tebe vyšlo! Edita Já… Ty se zlobíš? Kajetán (stranou k divákům) Není tak blbá, jak to vypadá. Mám na ni takovej vztek, že její obraz trochu manipuluju.

Edita Kajetán Edita Kajetán Edita Kajetán

Zlobíš se?

Edita Kajetán Edita

Trošičku jo.

Strašně! (Nastaví jí otevřený časopis před tvář) Co vidíš? My dva u našeho bazénu. Ty a bečka sádla u našeho bazénu! Trošku nezatažený bříško, no jéje. Trošku? Myslíš tuhle vorvaní kýlu, kurva?! Hele, tady se usmíváš jejich směrem… Tys o tom focení věděla? No to snad… Tys mě prodala! Za prachy! Tak podívej… Posaď se chvilku. (Nasadí vážnou grimasu) Musíme si spolu povídat. Posaď se, já si taky musím sednout, protože mě tlačí ta karta…

Kajetán hromadně vyžírá z misky sezamové rybky. Víš… Já se chci svejm rodičům taky pochlubit, že nežili zbytečně. Teď už jsem byla v časopise a mý rodiče budou mít respekt u sousedů, poněvadž tohle čtou všichni.

Kajetán

Nestraš, že tohle čtou všichni! Tuhle vylízanost!

Edita

Všichni. A neohrnuj nos, ty umělče, jenom díky těmhle časopisům ještě dneska lidi uměj číst. Jsou to takový naše slabikáře, víš?

Kajetán (k divákům) Komenský teď někde krvácí na zubařským křesle! Edita Nic jsem neponechala náhodě. Během tý doby, co nás fotili ze střechy, jsem se byla pětkrát převlíct do svejch nejlepších modýlků.

Kajetán (k divákům) Beru to zpátky. Je blbá jak troky. Edita S kým to furt mluvíš? Jíš ty vitamíny? Proč sis ráno zkoušel moje tanga? A proč si myslíš, že jsem jenom vymaštěná pipina, co si barví i chlupy v nose? Já nejsem včerejší, milej zlatej. Děkuju ti, žes mi pomoh rozjet kariéru. Zatím jsem jenom tvoje dekorace, ale jsem kočka a byla jsem na přední stránce, takže za pár neděl budu odpovídat do všech možnejch anket a nikdo už se nebude ptát, kde jsem se vzala…

Kajetán Jdu na vzduch. (Odejde) Edita (k divákům) A kdo z vás se tomu mýmu plánu posmívá, tak ten je… zaostalá píča.

Chvíle ticha. (prudce vyráží z hrdla) X – X – X – X – X – X – X – X – X – X!! Chvíle ticha. V časopisu Elle radili vykřiknout dvacetkrát za sebou písmeno x. Je to dobrý na zpevnění dekoltu.

Chvíle ticha. X – X – X – X – X – X – X – X – X – X – X – X – X – X – X – X – X – X – X – X!!!

Chvíle ticha. Poté tma.

4. LEKCE ANGLIČTINY Pokojík v Ivanově bytě. Převážně cédéčka a slovníky. Naklizeno. Kajetán vstoupí v bundě, přihrne se k Ivanovi a obejme ho. Kajetán Jsem vytočenej. Víc než klíště, víc než klíště! Ivan Copak se stalo? Boty, boty dolů, prosím tě. Kajetán (zuje se) Najala paparazzi, aby nás fotili u bazénu. Podívej se. Ivan (listuje) Ty snídáš helium? Kajetán Ještě ty, prosím tě. Prej to čtou všichni do jednoho. Ivan To je pravda. Bohužel. Lidi to zajímá víc než onen svět. Kajetán Však to taky otvírá palčivý otázky. Třeba: Co znamenám bez svého antiperspirantu?

Ivan Kajetán

A počkej, až otisknou náš příběh: Osudová lekce angličtiny. Ještě že tě mám. S tebou se vždycky zklidním. Jako bych objímal sám sebe. Dej mi pusu… Copak je?

Ivan Kajetán Ivan Kajetán Ivan Kajetán Ivan Kajetán Ivan Kajetán Ivan Kajetán Ivan Kajetán Ivan Kajetán Ivan Kajetán Ivan Kajetán Ivan

Musím s tebou mluvit. Však jo. Povídej. Posaď se. Budu stát. Hubnu. Co je? Někoho jsem potkal. Aha. Jmenuje se Radek. On je… On je prostě pro mě… On je v kuchyni. Tady vedle? Jo. Schovává se přede mnou? Ne. Pokouší se spravit sporák. Říkal jsem ti, že na to někoho pošlu… Ale já nevydržím dva měsíce bez jídla, víš? Klidně ho sem zavolej. Nepůjde. Je plachej? Bojí se, že ho tu budou očumovat. Znáš to. Jsme tu sami. Pochybuju. Jsme. U tebe jeden nikdy neví. Pořád za tebou někdo brousí. Radek do takovýho světa patřit nechce. Říká, že když jsi známej, tak se kdekdo může napít z tvojí energetický mističky…

Kajetán Chytrolín nějakej… Ivan Studuje psychologii a personalistiku. Mám slabost pro chytrý chlapíky. Kajetán (pootevře dveře do kuchyně) Ahoj. Ty seš Radek asi, že? Hlas Radka Hm. Ivan mi o vás vyprávěl. Kajetán Co ta trouba? Hlas Radka Staví si hlavu. Snažím se dobrat k její podstatě. Neživý předměty ve skutečnosti žijou stejně jako my.

Kajetán

Možná se cítí být spíš mixérem. (Otočí se k Ivanovi) Myslím, že umřeš hlady. (Šeptem) Jaký má péro?

Ivan (rovněž šeptem) Ty máš hezčí. Kajetán Myslel jsem si to. Ivan Miluju ho. Je tak čistej, zásadovej. Makal po nocích v pekárně, aby mě mohl vyvízt do Chorvatska. Jedeme sice v prosinci, ale je to roztomilý.

Kajetán (do kuchyně) Vaši to vědí? Hlas Radka Co? Kajetán Že seš teplej. Hlas Radka A vaši? Kajetán (zavře dveře) Vyměníš mě za tohohle klučinu? Ivan Takhle tu otázku nepokládej, Kajetáne. Jak „vyměníš“? Nikdy jsem tě opravdu neměl. Ukážeš se tu jednou za měsíc, vybalíš fotky svý nový přítelkyně, pomilujeme se, podíváme na ﬁlm a pak prsk…, jen občas zprávička. Vtipná.

Kajetán Ivan

Však víš, že nejsem buzik. Nemůžu za to. Bylo by to pro mě mnohem snazší, ale nejsem. Fascinujou mě ženský. Ty prostě jen nevíš, co chceš. A tak bereš všechno, co ti přijde pod ruku. A pak toho máš kvanta a hnije ti to na hromadě v garáži. A ty jen slibuješ, že si ty sbírky hned ráno protřídíš a začneš načisto.

Kajetán That's way it goes. Ivan (opraví ho) That's the way it goes. Kajetán Kdo mě teď bude učit anglicky? Ivan Ale jdi, vždyť jsme se angličtině věnovali jen na první schůzce. Kajetán Koupím ti novej sporák, ať nemusíš chodit do menzy. Ahoj. (Odejde) Tma.

5. BLÁNY Akvabely stojí ve vodě a chystají se započít trénink. Pavel (podává druhům rosolovitou hmotu ve sklenici) Pánové, tohle je dortová želatina. Berte si. Namatláme si to na vlasy a nebudou nám lítat do obličeje jako vidlákům. Šlohnul jsem to tchýni při pečení.

Kajetán

Do toho nejdu. Jedný holčičce to prej spálilo vlásky. Ukazovala v televizi lysinku.

Pavel Kajetán Filip Pavel Filip

Nesmíš věřit na dětský pověry. Voní to pěkně.

Kajetán Filip Pavel

Radši to snězme, kamarádi moji. (Filipovi) Jsi nějakej promodralej. Měl bych vám něco říct. Zůstal jsem tady od posledního tréninku. Jak – zůstal? Nešel jsem domů. Zůstal jsem ve vodě. Když jste odešli, skočil jsem si na hajzlík, vrátil se, zhasnul a zalezl zpátky do vody. Tys tady zůstal kolik…, šest dnů? Jo. Proč? Nějaká krize doma?

Filip

Podívejte se mi na ruce. Proti světlu. Vidíte to?

Zvonění mobilu. Kajetán

Do háje. Sorry, kluci, jo? (Do telefonu) Jasně že vím o tom natáčení. Že je to posunutý, jo. Nashle. (Vypne) Čuríni. Kluci, já si dám jen loka grogu z termosky, jo? Mám blbej den. (Vycupitá mokrý k brašně)

Pavel (hledí zblízka na Filipovy prsty) No, něco tam je. Tady dole v těch vidlicích ti něco pučí…

Kajetán Filip Pavel Kajetán

Nějakej ekzém asi, ne? Rostou mi blány. To si jen sugeruješ… Hele, ty žabko carevno, napij se. Chlapi, pojďme se hejbat. Zkusíme znova toho albatrossa.

Pavel zapne ovladačem hudbu. Muži si nasadí na nos klipsy a zaplují. Tančí.

6. SVĚT PO FREDDIEM MERCURYM Piknik po tréninku. Muži jsou zachumlaní do županů a osušek. Popíjejí, jedí, čtou si z novin, občas bouřlivě zagestikulují. Jen Filip se po chvíli oddělí a zaleze zpět do vody. Pavel

Úplně miluju to mravenčení v konečcích prstů u nohou, tu závrať při otočkách, když zaplujeme pod hladinu bok po boku…,

Kajetán

…když při vynoření takhle dlaní pohladíme vodu a pak jako jeden muž vystřelíme ruku nahoru a zatneme ji v pěst…

Pavel Filip Pavel Kajetán

…a vyfoukneme poslední zbytečky nastřádanýho vzduchu…

Filip Kajetán

Jsem ve svým živlu. Už se mi motá hlava. Dolejváš jako drak… Však nás chci probrat z tý letargie, co nás v poslední době zalehla jak… jak milenka s cukrovkovým záchvatem. Pánové! Dá se plavat zpátky – proti času? Uměj to zvířata? Moje máti se nedávno takhle u kafe zamyslela, a i když je jinak taková střídmá a seriózní, tak povídá: Co umřel Freddie Mercury, tak už tu není taková zábava.

Pavel Kajetán

Je to fakt, jsme v křeči. A ty navíc ještě křečkuješ.

Pavel Kajetán

A půlka lidstva zdechá hlady…

Filip Pavel

To bys mě naštval, Pavle! Já na prachy kašlu. Klidně je rozfrcám po poli, vole! Jestli se všichni vejdou k nám do kuchyně, tak jsou vítaný… Co tě žere pořád? Co se do mě v jednom kuse navážíš? Vadí ti ta televizní pakárna? Nehádejte se. (Potopí se) Řekli jsme si, že s nima nikdy nebudeme kolaborovat.

Kajetán Pavel Kajetán Pavel Kajetán Pavel Kajetán Pavel

S kým? S nicotou. Ty furt žiješ v Nekonečným příběhu, chlape. Probuď se. Komunisti jsou pryč. Nejsou. Jsou v každým z nás. Jako rakovina. Brzdí tě to. To se přehnalo, ta vlna. Mám zahořknout a užírat se? Dyť je to kabaret. Hra. Nikdo nikoho neutlačuje. Přece si neotrávíš život kvůli tomu, že maj Češi špatnej vkus… Já to takhle nechtěl. Je to vo konzumu. To nemá úroveň. Tak si navleč triko s Che Guevarou, opásej se bombama, skoč v Kauﬂandu mezi regály s pracím práškem a očisti svět, ty vado! Mám v sobě hroznej hněv. Zabíjel bych. To je hrůza.

Chvilka ticha. Kajetán (sáhne do tašky) Kvůli tobě jsem dotáhnul menorskej gin. Máš ho přece rád, že jo…, pulzuje jalovcem.

Pavel

Mám protivnou opici…

Vynoří se Filip. Přeleze hráz nádrže a pokračuje po čtyřech k záchodu. Kajetán Co blbneš? Filip Jdu se vyčůrat. Kajetán Lezeš se vyčůrat. Pavel Co je s tebou? Filip Chci bejt vydra. (Zmizí za dveřmi) Kajetán Má ji jak z praku, co? Pavel Skoro nic nevypil. Kajetán (zapálí si) Taky mě prdí, že je teď svět tak plytkej a omyvatelnej… a navíc všude ty kamery, že jo… Ale co naděláme? Časy, kdy se i zemědělský manuály psaly ve verších, ty už jsou dávno pryč.

Pavel

Filip se mi nelíbí.

Pavel a Kajetán sledují, kterak se Filip navrací, soustředěně a po čtyřech, do bazénu. Proč jsi tu byl tolik dnů zavřenej?

Filip

Už nechci marnit čas. (Po chvíli) Myslím, že máme právo se rozhodnout. (Chroupe ořechy) A já jsem se rozhodnul stáhnout se zpátky do vody.

Chvíle ticha. Muži na sebe mlčky hledí. Kajetán Filip

Čeká se, že teď něco řeknu? Mám zatřást rolničkama? Co tě k tomu vede? Cejtím, že nemám moc času. Už nechci těkat. Chci zůstat doma. Ve svým živlu.

Pavel Filip Kajetán

Filip

Pavel Kajetán Pavel Filip Pavel

Jako vydra. Jo. Ty už seš jak tady Pavlík. On se vrhne na humanitární terorismus a ty založíš v rybníku stranu zelenejch, jo? Kluci, haló, revoluce už skončila. A navíc to ani žádná revoluce nebyla. (Rozpláče se) Kluci, já vás mám rád, co je s váma? Kajetáne, já to před váma maskoval. Já už delší dobu vůbec nevím, o co mezi lidma jde. Začalo to tím, že mi přestaly dávat smysl řeči v rádiu, na ulici, v televizi. Pak jsem si nedokázal spojit slova v novinách v něco, co by dávalo nějakej obsah. V obchodě nebo třeba na nádraží jsem zůstal najednou stát a nevěděl vůbec nic. Koukal jsem po lidech a krátce vdechoval vzduch pusou, abych se chytil, ale nic. A tyhle výpadky se prodlužujou. A ta tvoje holka? Která? Ségra od Kamily. Stovky jejích výčitek na mým záznamníku. Před pár dnama to utichlo. Markéta a Šimon tě pozdravujou.

Chvíle ticha. Filip

Jediná moje radost je náš tajnej spolek akvabel.

Ticho. Kajetán

Kluci, pustím Waitse a otevřu jednu naprosto spanilou láhev… (Pustí

cédéčko. O Tomu Waitsovi někdo poznamenal, že zpívá, jako kdyby si vykloktal hrstí štěrku. Napětí povolí) V hlavě se mi tlučou všechny bídy světa, hladomory, války, AIDS, ale nakonec stejně zaparkuju na svý opuchlý fotce u bazénu… Jsem ubožák. A ještě ke mně namalujou šipku a nápis „Ty jsi ale macek!“.

Pavel Filip

Fakt síla. Dostali tě. Já to neviděl.

Kajetán mu podá časopis. Kajetán

A já tý mý nešťastný holce říkám, že jsem si kariéru představoval jinak. Říkám jí: Je mě na to škoda, dyť já mám ﬁldu! A ona se mě zeptala, jestli si to něčím mažu!

První společný smích. Filip Pavel Kajetán Pavel

Proč tě fotili, když jsi o tom nevěděl? Asi blbá otázka, že jo? To by ti Lucie nikdy neudělala. Ta měla úroveň. Furt mi Lucinu nepředhazuj, to je pryč. Má dvě malý děcka, chlapa, to už je na dlouhý lokte. Tus neměl nechat odejít. Musím ti to říct na rovinu.

Filip Kajetán Pavel Kajetán

Měla špičatý uši… Měla. A to hoši nevíte, jak ta moje dnešní mladá zaraplovala a spolkla SIM kartu. Ne-e… Aby mě vytrestala, ty vole. (Na moment znehybní) A já mám nápad. Já mám nápad. My jí zavoláme. My jí zavoláme do břicha!

Pavel My jsme vožralý… Kajetán (vyťukává číslo) Schválně, kdo to zvedne, ty vole… Pavel Mně je hezky, najednou… Kajetán Normálně to vyzvání… Někdo to zvednul! Haló? Hlas ducha žaludku Haló? To jste vy, Kajetáne? Kajetán A… vy jste kdo? Duch Tomu neuvěříte. Kajetán Kdo? Duch Duch žaludku. Pavel Ty vole. Duch Co vás zajímá? Kajetán No tak, hej…, cože? Vy jste ukrad Editě mobil? Duch Ne. Karta se zaklínila pevně v jejím žaludku. Zlehýnka ji oťukávají mazlavé klky a zpěněné mělnicí šťávy.

Kajetán Duch

No… ehm… Pánové, hezky si to setkání užijte. Od příště už to bude… jiné. Vaše pohoda je jen zdánlivá. Pod kapotami vašich hlav rejdí elektrické užovky svědomí a dožadují se vyslyšení. Vy je však malátně odháníte pozlacenými ručkami zapomnění…

Filip (vynoří se z vody) Jsem vydra. Duch Musím už končit. Děkuji vám za zavolání. Na shledanou. (Obsazovací tón) Muži zamyšleně hledí do země a popíjejí.

7. POUŽITÉ ZBRANĚ Kuchyně v Pavlově bytě. U stolu sedí Pavel, jeho žena Markéta a sedmiletý Šimon. Tíživá atmosféra se vysrážela v podobě malých krystalků na stínítko lampy. Večeře. Pavel Markéta Pavel

Mám o ně oba strach. Nemají se čeho chytit. A ty Kajetánovy děvky… Ty si se mnou nepovídáš? To ráno se mě dotklo. Co jako?

Jedlíci čokolády Tři sestry. Tři muži. Jeden dům. Pohádka z roku 2011

Tuto hru věnuji svému rodnému domu v Týništi.

– Jak se jmenuješ? – Olympia. Naučila jsem se to vyslovovat až ve čtvrté třídě. Z ﬁlmu Italština pro začátečníky Radost není únik před smrtí, je důsledkem smrti. John Fowles: Aristos

285

OSOBY: Helena Róza Valérie Jan Ludvík Samuel Matka Otec Buddha Dav a Figuranti

PROLOG Zády k nám postává dav. Všichni hledí vzhůru. Na sebevraha. Občas se někdo z davu otočí směrem k nám. Přes rameno dolů k zemi. Na někoho v dětské výšce. V davu

Skočí. To z něho úplně cejtíte. To je tutový. Se viklá nějak… Je nervózní. Teď! Ne ne, to von zatím prubuje. To vyhoupnutí prubuje. Nechtěj se mu odlepit polobotky, srabovi… Ela hop! Já se tam nemůžu dívat… Co dělá?

(Otočí se k maličkému) Copak, malej? Nevidíš přes nás? Však to taky není nic pro děti. Už skočil? Já to nedám asi. Váhá, váhá. Tak skočíš, nebo co jako?

(Otočí se k maličkému) Není ti zima? Prochladneš. Kvedlá rukama, chce něco říct…! Ať pohne. Nebo mi to natočte někdo.

Muž ve výšce se nadechne a spustí. Od podlahy. Sebevrah

V davu

Nemáte pěkné tváře, vy dole. Rypáky jak od Bosche. Ale pro vás je Bosch jen výrobce praček a fénů, že? Necítím z vašich rysů ani semínko Ducha. Ani jedinou sazeničku Naděje. A proto jsem se rozhodl obětovat. Obětovat se navzdory vašemu vepřímu pohodlíčku, vaší lhostejnosti k Dechu planety. Slyšíte její sípění? Taky jsem chodil do školy, miloval, trpěl, snil a užíval si jako vy… a bylo by žůžo užívat si dál. Ale prrr, prrrr, říkám! Já teď přebírám Odpovědnost… Někdo vás musí vyburcovat k Lásce a Sounáležitosti, vy vořežpruti a mastikulky… Já to udělám! Od narození vím o jedné své kvalitě, o Daru… Jsem Lidský Meteorit. Lidský Meteorit, opakujte po mně! Když dopadnu z výšky na Zemi, změním Klima. Rozvibruji zatuhlé Siločáry Osudu, prorazím Stavidla Bídy! Náraz možná smete i mnohé z vás… Protože Kal a Upíři musejí být vymeteni, spláchnuti do Kanálu Zapomnění… Skočím z výšky na Zemi a Svět se promění…, vyklíčí v Rajskou Zahradu. Dužina přesladkých plodů bude stékat po bradách rozesmátých dítek. Vím to. A potlačuji smutek, že já u toho nebudu… Nech si kecy na koledu, ty vole… Podívejte támhle. To je záchranář! Takhle postrojenej? Bukvice asi.

(Otočí se k maličkému) Nešťouchej do mě, tohle není pro děcka. A kde máš oblečení?

287

Myslíte, že ho přemluví? Hlavně ať pohnou, končí mi pauza. Dejte si to auto pryč, jinak vám ho potluče. To vám pojišťovna neuzná potom… Vy jste nechutnej, fuj, cynik jste. Vy se rád koukáte na cizí neštěstí, že jo?

(Otočí se k maličkému) Kam zmizel ten prcek? Ten naháček… Von ho ten růžovka rozplakal, podívejte. Von ho odvádí pryč… Zatleskáme?

Sebevrah svěří své tělo do růžové zachráncovy náruče a je odveden z římsy do bezpečí, do útrob do budovy. Davem prozní takové to „fííííííí“ – ano, je to citoslovce zklamání.

1. RŮŽOVÝ OHOZ Interiér patrového domu. Přízemí. Kuchyň propojená s jídelnou a vpravo vzadu dveře do Rózina pokoje. Dům je zařízen vynalézavě a pestře. Chcete-li filmový příměr – výtvarné pojetí interiéru se odvíjí v duchu Nauky o snech či Amélie z Montmartru. Helena vykládá nákup na linku. Když zaparkuje v lednici poslední jogurt, udělá mimoděk gesto „Jsem totálně grogy“ ve znakové řeči. Zpovzdálí ji pozoruje mladší sestra Valérie. Hela Valérie Hela Val Hela Val Hela Val Hela

Co to je? Krtek. Je kaput. Chceš říct, žes byla na zahradě? Tys vykročila z domu? Hurá. Ne. Donesl ho kocour. Nepokládej ho na linku, prosím tebe. Co je s tebou? Víš přece. Výročí. Jistěže vím, proto jsem koupila ty větrníky. Taťkovy oblíbený. Godzilla dostane taky? Protentokrát. Výjimečně. Nešmrdlej tím krtkem o hrnky, prosím tebe. Kolik je ti?

Val Dvacet sedm. Osm. Hela No tak to už jsi ve středním věku. Nenabírej, prosím tebe… Val Když mně je po něm tak smutno… Ségra něco řve. Hela Počká. Ten krtek otevřel oči! Val (zaječí. Potom) Ty jsi vtipná teda! (Pozoruje zblízka krtka) Měl předkus, hele… Což dávalo určitou šanci malinkatejm žížalkám…

Hela (zaloví ve skříni a vytáhne kartónovou krabici. Je humpolácky omotaná kobercovou páskou) Dneska je přesně to datum. Taťka v závěti napsal, že tuhle krabici máme otevřít rok po jeho smrti. Zapal svíčku, já vezmu větrníky a jdem to k Róze otevřít.

288

Cestou k Rózině pokoji jako bychom zaslechli italskou operní árii. Při otvírání dveří průvan vzduje závěsy v celém bytě. Vstupujeme snad do hájemství Šeherezády? To těžko. Slovo „těžko“ je namístě. Róza váží dvě stě kilo a rozvaluje se po pelesti v neženském uspořádání. Jako by oceán vyplavil na břeh obrovitou běluhu a ještě za ní sykl: Padej, mando! Róza Co mi sem lezete? Sem v košilce. Val Smrádek jako Cařihrádek… Róza Hele, běž se proskočit ven, ty ňufínku. Hela Co jsem komu udělala? Nic jsem nikomu neudělala. Róza Co je v tý krabici? Hela Má ji otevřít Valérie. Je pro ni. Val Nemám na to nervy. Hela To žádná z nás… Val O ty větrníky se rozdělíš, tlustice! Róza V přírodě vítězí hrubá síla. Val Nepřeprala bys mě, ležíš tu jak bedna kytu…, kytovec. Róza Rozbaluj! Val (obřadně otevírá balíček. Vyloví růžový kostým. Plášť a škrabošku) Co to je…?

Hela Val Hela Val

V záhybu je dopis. Přečti nám ho…

Róza Val

Dál!

Je pro mě! No tak. Taťkovo písmo… Hele, dělal podobný krucánky u ypsilon jako já… (Čte) Milá Valérie, čteš tohle rok po mé smrti. Ty i tvoje sestry si zasloužíte najít v tomhle balíku klíče od vily v Provence nebo od vzducholodi. Namísto toho ti odkazuji nevkusný supermanský kostým… (Odhlédne) Supermanský? Tenhle oděv mě provázel tou částí mého života, kterou jsem tajil. Dokonce i před vámi, a to je co říct. V tomhle růžovém kostýmu jsem se pokoušel zachraňovat lidi. Často to bylo pořádné ﬁasko, procento úspěšnosti jsem měl tak hezky česky polovičaté, i nabančeno jsem leckdy dostal…, ale bacha, holky: Nikdy jsem nebyl demaskován!!! Že se můj čas krátí, jsem poznal v listopadu. Zachraňoval jsem z okenní římsy libeňského činžáku vousatého muže a zahlédl dole v davu čumilů dítě. Nahé dítě. Asi osmileté. Hledělo bez hnutí přímo na mě. To bylo znamení. Znamení brzkého konce. Lépe to vyjádřit nedovedu. Milá Valérie, byl bych rád, kdybys na mou podivínskou supermanskou činnost navázala. Čteš dopis v trojúhelníku svých sester. Takže se připrav na Róziny jízlivosti a obě mé milované dcery pozdravuj. Taťka.

289

Hela Val Hela Val Hela Val Hela

Krása. Výzva. Co ty na to? Róza mi žere větrník. Co ty na to, se ptám. Nic. Co by. Vyzkoušej si ho. Bude mi velkej. Oblíkni si ho, nebo ti nechám vymalovat pokoj.

Valérie si bez hlesu a bez nadšení navléká růžový kostým. Róza Hela Róza Hela Róza Hela Róza Hela Róza Val Hela Val Hela Val Hela

Co bude k jídlu? Kuskus. Ne sekaná? Kuskus. Špekový knedlíky? Kuskus. Ještě jednou řekneš kuskus a přestanu dýchat. Kuskus. (Valérii) Nevypadá to tak zle. Tady si to povytáhni akorát. Takhle. Docela ti padne. Vypadáš jak vložka. A co teď s tím jako? Vyjdeme na zahradu. Ne, nikdy. Taťka by si to přál. To nepude. Zkusíme to. Je nejvyšší čas to prolomit. Vyjdeme spolu do zahrady.

(Otevře dveře na terasu. Dotlačí k nim Valérii. Vítr ze zahrady vzduje závěsy) Nadechni se a vykroč. Dokážeš to…

Valérie se nadechne, zavře oči – a nedokáže to. Uteče do svého pokoje v patře. Róza Hela Róza Hela Róza Hela Róza Hela

Už nebudeš? Sním tvůj díl, můžu? Jdu se projet na bruslích. Objednej nám pizzu, jo? Kuskus se odkládá. Spadnul mi ovladač, podáš mi ho? Měla bych tě opláchnout, má dorazit někdo z pečovatelský služby. Toho vypakuju. Hned poletí. Rózo, jsi z nás nejstarší: proč mi trochu nepomůžeš? Vzdala jsem to. Kecy. Jdu na brusle.

290

Róza

Ten ovladač, dík.

Helena se odšourá z bytu. Valérie v patře sedí nehybně v tureckém sedu na koberci a její oči těkají rozrušeně po stropě. Zapálí vonnou tyčinku před mohutnou sochou Buddhy a schová se celá pod peřinu.

2. VENČIČ Helena na bruslích. Nasává jarní vzduch a pozoruje fasády domů. Fasády domů jí dělají dobře. Zastaví v Riegrových sadech a potká Jana. Jan drží v levé ruce čtyři a v pravé pět vodítek. Na konci každého je pes, to se ví. Jan je nevysoký zarostlý chlapík s kšiltovkou na hlavě. Hela Ten maličký se vám vysmeknul. Dobrý den. Jan Je na to expert. Má na to speciální grif. Robine… Dobrý den. Hela A tahle veliká si mě prohlíží… Jan Fatima. Hela Fatimě se líbím? Jan Mám se jí zeptat? Hela Jo, abych věděla. Jan (šeptem psovi) Fatimo? (Heleně) Tak jo, líbíte se jí. Jen ji děsí ta helma. Hela Vypadám v ní jak Robocop, já vím. Jan Fatima je žárlivá, neberte ji vážně. Hela Já jsem Hela. Jan Já jsem Jan, těší mě. A tohle Ravo, Fatima, Brutus, Béďa, Tonička, Robin, Asta a Čiko s Trepkou.

Hela Jan Hela Jan Hela Jan Hela

Máte hodně psů. Nejsou moji. Jen je venčím. Za peníze. Kouše ho. Béďa? Jo. Čiko mu pije krev. Pusťte se, hned! Nebo vás majznu! Máte u nich autoritu. Jste hodná, že si to myslíte. A že jste si sundala helmu. Nemám umyté vlasy.

Tak nějak spontánně a v jemné souhře usednou na lavičku. To by neměl žrát…

Jan

Čiko je hovado. Jeho největší vášní je objevit v parku své vlastní lejno z předchozího dne a sežrat ho… Promiňte.

Chvíle mlčení. Hela Jan

Mám jen tři otázky. Na mě?

291

Hela Jo. Jan Tak se ptejte. Hela Jste zadaný? Umíráte na rakovinu? Jste gay? Jan Třikrát ne. Hela (vstane) Výborně. Mám radost. Bylo fajn ztrapnit se a být za blbku. Tak třeba zase někdy v příštím životě… (Nasadí si helmu a vztyčí se na bruslích) Jan Počkejte – můžu vám dát vizitku? Helena si bere vizitku. Já mám otázku jen jednu…

Hela Prosím. Jan Máte ráda jezevčíky? Hela Asi jo. Řekla bych, že jo. (Mizí v dálce) Jan (jeho tělo se propne pod náporem psích vodítek. Svěřencům) Zapomeňte… Říkám vám, na tu veverku zapomeňte!

3. LUDVÍK Zpět v domě. Kdosi zvoní. Šestkrát za sebou. A posedmé. Róza

Valuno, neslyším televizi, mohla bys otevřít?

Nic. Pak vykoukne zpod peřiny Valériina hlava. Má na očích papírové brýle. Mám tam jít já jako?

Val Róza

Jo. Neprovokuj. Nebo kopnu do nočníku a budeš to uklízet!

Valérie nasadí Buddhovi své papírové brýle a sejde do přízemí. Otevře. Na prahu stojí prapodivný mužík. Vychrtlý, brýlatý, celý v jakési tenzi. Jako by na něj někdo osudově bafl zpoza rohu a vychýlil navždy jeho statiku. Navíc se tváří, jako by polknul sešívačku na papír. Ludvík (mumlavě) No to asi nebude ona. Val Prosím? Co potřebujete? Ludvík Máte tu takovou tu… (Opíše rukama veliký kruh) Val Co? Ludvík Ženu. Obrovskou. (Sundá si brýle a čte z lejstra) Rozálie teďnevímkterá, ročník 1967.

Val Ludvík Val

To je sestra. Ona nechodí. Já vím. Nejsem pitomec. Jsem ze Sociálního sboru dobrovolníků. Měl bych s ní vypomáhat a… nechci to teď všechno tohleto. Tak pojďte dál.

292

SMUTEK ZLOBIVÉHO DĚCKA (DOSLOV) Žádný dramatický text, a že jich tu každoročně vznikne nejméně patnáct, nevyvolal poslední dobou tolik mediální pozornosti jako Drábkova Koule, inspirovaná osudy bývalé československé atletky Fibingerové. V tomto ohledu je hra srovnatelná s groteskami Ivy Volánkové Standa má problém a Paroubek je kamaRath (2006), které se trefovaly do tehdy aktuální bytové kauzy premiéra Grosse a zákulisních stranických pletek, či s Havlovým Odcházením (2007), jež bylo chápáno jako alegorie úpadku české politiky. A to se Drábkova publicita týkala „pouze“ rozhlasové hry, potažmo její inscenace, tedy jevu menšinového, jaký mediální reflektory obvykle vůbec nezachytí. Přesto o Kouli věděl najednou téměř každý. Kdo je autorem takto chytlavého kousku politické satiry? Dramatik, režisér a dramaturg David Drábek se narodil 18. června 1970 v Rychnově nad Kněžnou, ale vyrůstal v Týništi nad Orlicí. Po maturitě na gymnáziu v Hradci Králové vystudoval filmovou a divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého (1995) a poté nastoupil jako dramaturg do Moravského divadla v Olomouci (1996–2000). Za základ svého „praktického vzdělání“ ovšem Drábek považuje působení v olomouckém Studiu Hořící žirafy, které s kolegou Darkem Králem založil a po dobu jeho desetileté existence (v letech 1993–2003) umělecky vedl (v roce 1997 se Studio stalo součástí Moravského divadla a v roce 2001 získalo vlastní prostor Hořící dům). Tady se učil konstruovat své divadelní nápady, tady své neotřelé myšlení konfrontoval s názorově i věkově spřízněnými herci (byli jimi hlavně Ivana Plíhalová, Dita Vojnarová, Filip Čapka, Adrian Jastraban, Pavel Juřica, Dušan Urban a Rudolf Máhrla). V tomto typicky generačním divadle, kam chodilo zejména studentské publikum, uvedl Drábek své první hry – ještě poněkud existenciálně laděné Hořící žirafy (v roce 1993 s nimi Drábek a Král divadlo otevřeli) a Janu z parku, kterou v témže roce scénicky realizoval sám. Počínaje kolektivně vzniklou groteskou Vařila myšička myšičku (1996) a hrou Kosmická snídaně aneb Nebřenský (1997) však Drábkovy divadelní fresky námětově rozkvetly a zároveň se žánrově vyprofilovaly a názorově vyostřily. Břitkost a experimentální grotesknost jeho umělecké reflexe potom vyvrcholila směšnohrdinskou fraškou Švédský stůl (1999) a uznávanými satirickými kabarety Kostlivec v silonkách (1999) a Kostlivec: Vzkříšeníí (2003). Všechny tyto hry už Drábek také sám inscenoval, a proto tedy pro jeho tvorbu platí – u nás nečastý – přívlastek „autorská“. Uprostřed uměleckého vzestupu však musel činnost Studia z finančních důvodů ukončit. V odborném „nekrologu“, jímž se za Studiem Hořící žirafy ohlédly Divadelní noviny (11. května 2004), tak teatroložka Tatjana Lazorčáková oprávněně napsala: „...vedle olomoucké oficiální scény vytvořilo Studio Hořící žirafy divadlo společné výpovědi, týmového myšlení, divadlo, jež mělo atmosféru autentických setkání. Divadlo založené na hravosti, kabaretní uvolněnosti a spoluúčasti. Divadlo, které nevytvářelo

321

pseudointelektuální zábavu, ale nabízelo aktuální témata, naléhavý divadelní jazyk a osobitý styl humoru. Jeho zánikem přichází město Olomouc o perspektivu divadelní budoucnosti a české divadlo o jeden z nejvýraznějších generačních autorských souborů vzešlých z atmosféry devadesátých let.“ Pro Drábka tím skončila doba zrání. V divadelním světě už byl ale etablovaný jako dramatik i režisér (mimoto v Šumperku nastudoval Voskovcova, Werichova a Ježkova Kata a blázna, Krausovo Nahniličko a Hrubínovu Krásku a zvíře), takže začaly přicházet nabídky. Hru Malá žranice (Sousta), kterou napsal s Darkem Králem, připravil pro Západočeské divadlo v Chebu (2003), dramatu Embryo čili Automobily východních Čech se chopilo Divadlo Petra Bezruče v Ostravě (2004) a po něm Divadlo Tramtarie v Olomouci (2005), kabaret Žabikuch skvěle zapadl do nonkonformní dramaturgie pražského Studia Citadela (2005). V šumperském Severomoravském divadle si pak Drábek střihl ještě světoznámý muzikál Cabaret (2005), v jihlavském Horáckém divadle zase Robbinsovu hororovou komedii Hrobka s vyhlídkou (2005). Nápad zinscenovat kultovní dětský komiks Drábkovy generace, Němečkův Čtyřlístek, se stal v roce 2004 jakýmsi odrazovým můstkem do pražského Divadla Minor, kam byl v letech 2005–2007 angažován jako režisér. Drábek zde zaujal výpravnými kusy pro mladé publikum, jež byly a jsou náležitě inscenačně ztřeštěné a zároveň nenuceně výchovné. Sněhurka – Nová generace (2006), Planeta opic aneb Sourozenci Kaplanovi mezi chlupatci (2006) a později Hračky (2010) sice neměly vždycky nadšené recenze, ale publikum je milovalo a miluje. Současně se v něm však stále ozývala potřeba kolektivního divadla, a tak začal spolupracovat s Malým Vinohradským divadlem, nadějnou scénou absolventů Vyšší odborné školy herecké. Formou společného autorství zde vznikly působivé generační sondy Děvčátko s mozkem (2005) a v roce 2008 Berta (od soumraku do úsvitu), k nimž v roce 2011 přibyla komedie z divadelního prostředí Zvířata na toustech. Mezitím už ale Drábek zapustil drápek v Klicperově divadle: nejprve svou dosud nejuváděnější hrou Akvabely, nastudovanou zde v roce 2005 bravurně Vladimírem Morávkem (jenž cit pro Drábka prokázal už příležitostnou, ale brilantní scénickou verzí Švédského stolu v roce 1999), poté i vlastní režií Čapkova R.U.R. (2005) a především pozoruhodnou „spotřební“ aktualizací Shakespearova Macbetha (2007). (O rok později kritiku zaujala i jeho svěží inscenace Věci Makropulos v Divadle na Vinohradech a originální Furianti v brněnském Národním divadle.) Do divadla v Hradci Králové vstoupil Drábek jako umělecký šéf a režisér v roce 2009 autorským muzikálem Ještěři, jímž si okamžitě získal hradecké publikum odchované Vladimírem Morávkem, a ještě téhož roku své dramatické a režijní kvality stvrdil i na poli vážném – inscenací svého Náměstí Bratří Mašínů. Zkusil tu i oblíbenou metodu kolektivního autorství – v hororovém kabaretu z mediálního prostředí Noc oživlých

322

mrtvol v televizní country-show Beverlyho Rodrigueze (2010), oceňovaném kritikou i diváky, který následovala zdařilá detektivní parodie Sherlock Holmes: Vraždy vousatých žen (2010) a zatím poslední kus, groteskní melodrama Jedlíci čokolády (2011). O dramatikovy sladkobolně sžíravé společenské črty se stále zajímají i další inscenátoři. Jako poctu Drábkovi nastudoval Vladimír Morávek v brněnské Huse na provázku montáž z jeho her nazvanou České moře (2009), část dramatu Vykřičené domy se stala součástí inscenace Jana Friče Tvrdě/měkce (Divadlo Petra Bezruče, Ostrava, 2010) a aktovku Chmýří si vybralo Centrum současné dramatiky a Divadlo Na zábradlí do projektu Nebe nepřijímá (2010). Českou dramatiku na zahraničních jevištích úspěšně reprezentují Akvabely (v roce 2008 a 2009 je uvedla polská divadla Kalisz a Zielona Góra, v roce 2010 německý Wiesbaden), čítaje v to i jejich uvedení v německém rozhlase (Rundfunk Berlin-Brandenburg, 2007). Do místního éteru potom Drábkovy hry pravidelně posílá Český rozhlas: Švédský stůl v roce 2004, Vykřičené domy v roce 2007 (získaly pak cenu Prix Bohemia Radio 2008) a Kouli zkraje roku 2011. Jestliže na počátku devadesátých let 20. století nastoupili mladí dramatici s nekompromisními odsudky veřejného chaosu a úpadku hodnot, na sklonku tisíciletí se toto jejich neúnavné tepání začalo měnit v jakési sociálně kritické lamentace. Jednak se poetika drsného divadla vyčerpala, jednak si zhoršující se stav společenského vědomí spolu s narůstajícími zkušenostmi autorů nárokoval změnu pohledu. Z rozzlobených mladých dramatiček a dramatiků se stali posmutnělí glosátoři vleklých společenských a personálních debaklů. I Drábkova tvorba svým způsobem kopíruje tento vývoj. A zatímco nakladatelství Větrné mlýny sebralo v roce 2003 „jízlivé škleby zlobivého děcka“, kniha, kterou držíte v rukou, shrnula již převážně hořká melodramata. Hry z prvního tvůrčího období odrážejí konstituci autorova rukopisu a následné experimentální rozvíjení stylu. Ve svých počátcích reﬂektoval Drábek společnost jakýmisi existenciálními baladami, jejichž hrdinové se pokoušeli zachránit svět (Hořící žirafy líčí poslední den života mladého hrdiny, který zjistí, že nastal konec světa; v Janě z parku, jež v roce 1994 vynesla dramatikovi první Radokovu cenu, se vesnická dívka uchýlí do parku, aby zde začala budovat nový, lepší svět). Původní apokalyptický pocit ze života však záhy našel skutečnostní opodstatnění ve zrůdném fungování masmédií a ve zneužívání kulturních vzorců, což dramatikovi umožnilo ukázat, co v něm doopravdy je: od bolestné metafory vyhoření v Kosmické snídani (hrdina se nedokáže vzpamatovat ze smrti manželky, zahynulé při bombovém útoku, a proto se vydává do vesmíru – ve skutečnosti na onen svět) přes vtipnou alegorii ve frašce Švédský stůl, kde aktéry zápletky učinil chuťovky na slavnostním rautu a je požívající umělecké kritiky, až po křiklavě revuální obžalobu konzumní společnosti dovedenou ad absurdum v kabaretech Kostlivec v silonkách a Kostlivec: Vzkříšení, í kde skrze různé televizní pořady vyobrazil mediálně

323

zmanipulovanou, vyprázdněnou společnost. První dramatikovo období uzavřely komorně laděné hry Kuřáci opia a Embryo čili Automobily východních Čech (obě 2002), které ukazují, jak medializace zasáhla mezilidské vztahy. A právě ve druhém tvůrčím období, v němž se prezentují výsledky zralého dramatického talentu, se Drábek začíná obracet k intimní tematice, kterou ale nepřestává vystavovat zhoubnému působení medializace. Drama Akvabely (v roce 2003 oceněno Nadací Alfréda Radoka za původní hru a v roce 2005 za uvedenou českou hru) vystihuje příběhy tří krasoplavců, jimž se vinou vnějšího světa hroutí soukromí (moderátor Kajetán řeší sexuální orientaci a profesní falešnost, učitel Pavel chrání rodinu před konzumerismem, až o ni přijde, a osamělý Filip se od zkaženosti světa hodlá osvobodit splynutím s vodou – umírá, metaforicky změněn ve vydru). Z téhož žánrového ranku jsou i rozhlasová hra Vykřičené domy, v níž se kritika „umělosti“ života setkává s hledáním životní opravdovosti (umírání bývalé celebrity je tu konfrontováno s profesní bezohledností rozhlasového spíkra), a – opět cenami ověnčené – Náměstí Bratří Mašínů (2007 Radokova cena za původní hru, 2009 za uvedenou českou hru), pojednávající krizi stárnoucích manželů jako imaginární únos tramvaje jejich synem, jakož i dialog o životě po životě Chmýří a také Jedlíci čokolády – iniciační pouť tří sester za láskou. Z takto melodramatických kolejí svou adresností vybočuje druhá autorova rozhlasová hra Koule – portrét bývalé československé atletky Mileny, která se obětovala sportu. Hra je formulována jako kuriózní rozhlasový rozhovor a v dnešním českém prostředí rezonuje zvláště proto, že se vysmívá rozhlasové maše, kýčovitosti pořadů, komplexům jejich tvůrců, úrovni volajících, rozpatlanému vyjadřování i nostalgii po socialismu, a zároveň bere v potaz fakt, že režim mohl ubližovat i tomu, kdo mu sloužil. Jinou, nikolivěk méně významnou odnož zralého Drábkova díla reprezentuje kyberkabaret Žabikuch (2004), zpracovávající únik zamindrákovaného hrdiny Vladimíra Remka (!) do reality počítačové hry, korektností dojemný muzikál Ještěři (2006), v němž bývalí spolužáci zahánějí krizi středního věku inscenováním Zemanovy Cesty do pravěku (vedeni při tom učitelem pedoﬁlem a jeho partnerem transvestitou), putování českého transsexuála Unisex (2009) a konečně parodie na doyleovskou detektivku Sherlock Holmes: Vraždy vousatých žen, jíž autor sáhl na citlivé místo, když nechal hlavního hrdinu až téměř do konce představovat jeho zločinným dvojníkem. Drábkovou devízou jsou netradičně vinuté příběhy, které na první pohled působí bizarně a zvráceně, avšak v detailech, či naopak „zdálky“ (jako metafory) se jeví důvěrně známé a srozumitelné. Kompozičně členitá forma jeho her je výsledkem osobitého rozvíjení prostředků tzv. epického

324

divadla, k němuž ovšem autora inspiroval zejména postmoderní film (přejímání filmových postupů je trendem „nové vlny“ českého dramatu a současného divadla vůbec). Drábkovo umění splétat působí přímo očistným dojmem. V rámci svého narativního ballabile recykluje staré náměty a všemožně mezitextově odkazuje. Jaksi programově pak rovněž plní syžety takzvaně nižších žánrů (hororu, melodramatu, telenovely, dobrodružných žánrů aj.) příběhy hrdinů, kteří se ocitají na hranici života a smrti, což přísluší spíše do oblasti umění takříkajíc vysokého. Usiluje i o to, aby komické situace měly vždy svůj tragický osten a ty vážné zase humorný kontext. Tímto svým pojetím čechovovského „smíchu přes slzy“ Drábek odhaluje společenské stereotypy a dává nahlédnout skutečnou lidskou identitu. Slouží mu k tomu i originální „citování“ různých médií (filmu, televize, počítačových her...) na divadle, jímž upozorňuje na teatrálnost světa a manifestuje proti tomu, aby naše realita přestávala být realitou. Stav „konce světa“ dotvářejí všudypřítomné ornamenty nakupování a reklamy, které vypovídají o spotřebních tlacích působících na člověka, o nahrazení kvality věcí jejich kvantitou i o zhoubném vytlačení informační role médií zábavou. Drábkovy vrstevnaté a labyrinticky pokroucené montáže zrcadlí hrozivou fragmentárnost a vyprázdněnost sekularizovaného světa. A obraz světa jako elektronicky ovládaného blázince, pro nějž je autentičtější kybernetický člověk-stroj, zatímco člověk je obtížný hmyz, navazuje svým způsobem na dramatické úsilí Václava Havla.

Lenka Jungmannová

325

SOUPIS INSCENACÍ HER DAVIDA DRÁBKA DIVADELNÍ INSCENACE: Hořící žirafy Studio Hořící žirafy, Olomouc (prem. prosinec 1993; režie: David Drábek, Darek Král, hudba: Darek Král, výprava: Martina Zárubová) Divadlo Petra Bezruče, Ostrava (prem. 6. 1. 1995; režie: Václav Klemens, výprava: Marta Roszkopfová, hudba: Darek Král)

Jana z parku Studio Hořící žirafy / Moravské divadlo, Olomouc (prem. 21. 4. 1995; režie: David Drábek, Darek Král, asistent režie: Pavel Glogar, scéna: Martin Král, kostýmy: Martina Zárubová-Vítková, dramaturgie: David Drábek, Darek Král)

Vařila myšička myšičku Studio Hořící žirafy / Moravské divadlo, Olomouc (prem. 9. 5. 1996; režie: David Drábek, Darek Král, scéna a kostýmy: Nora Grundová, výtvarná spolupráce: Vilma Pogodová, hudba: Darek Král, texty písní: Adam Suchý)

Kosmická snídaně aneb Nebřenský Studio Hořící žirafy / Moravské divadlo, Olomouc (prem. 5. 6. 1997; režie: David Drábek, scéna: Lucie Svobodová, kostýmy: Pavla Krejčiříková, David Drábek, výtvarná spolupráce: Martin Král, hudba a dramaturgická spolupráce: Darek Král) Divadlo Company.cz / Strašnické divadlo, Praha (prem. 21. 10. 2006; režie: Eva Bergerová, výprava: Milan David, kostýmy: Kateřina Hájková, hudba: Petr Piňos, dramaturgie: Kateřina Karasová)

Švédský stůl Klicperovo divadlo, Hradec Králové (prem. 23. 2. 1999; režie: Vladimír Morávek, kostýmy: Eva Morávková) Studio Hořící žirafy / Moravské divadlo, Olomouc (prem. 26. 3. 1999; režie: David Drábek, kostýmy: Alžběta Vlachová, hudba: Darek Král) Divadlo Šumperk (prem. 25. 2. 2006; režie: Zdeněk Stejskal, výprava a dramaturgie: Bohdana Pavlíková, hudba: Darek Král) Divadlo Reduta / Národní divadlo v Brně (prem. 15. 6. 2007; režie: David Drábek, výprava: Robert Smolík, hudba: Jan Matásek, dramaturgie: Dora Viceníková)

327

Kostlivec v silonkách Studio Hořící žirafy / Moravské divadlo, Olomouc (prem. 13. 12. 1999; režie: David Drábek, kostýmy: Alžběta Vlachová, hudba: Darek Král)

Kostlivec: Vzkříšení Studio Hořící žirafy / Moravské divadlo, Olomouc (prem. 1. 2. 2003; režie: David Drábek, výprava: Albína Vlachová, výtvarník světla: Roman Vičík, výtvarnice masek: Dagmar Horňáková, hudba a zvuková spolupráce: Darek Král)

Malá žranice (s Darkem Králem) Západočeské divadlo Cheb /inscenační název hry Sousta/ (prem. 22. 3. 2003; režie: David Drábek, scéna: Petr B. Novák, kostýmy: Alžběta Vlachová, hudba: Darek Král, dramaturgie: Zora Vondráčková)

Embryo čili Silicon Baby Divadlo Petra Bezruče, Ostrava /inscenační název hry Embryo čili Automobily východních Čech/ (prem. 20. 3. 2004; režie: Janusz Klimsza, výprava: Marta Roszkopfová, hudební spolupráce: Norbert Lichý, hudební provedení: Radim Mroš Vaněk, Tomáš Míka)

Embryo aneb Automobily východních Čech Divadlo Tramtarie Olomouc / Divadlo hudby Olomouc /inscenační název hry Embryo čili Automobily východních Čech/ (prem. 10. 10. 2005; režie: Petr Klár „Klarin“, výprava: Denisa Strmisková, dramaturgie: Jan Žůrek)

Čtyřlístek! (na základě předlohy Jaroslava Němečka; s Petrou Zámečníkovou) Divadlo Minor, Praha (prem. 28. 11. 2004; režie: David Drábek, výprava: Robert Smolík, hudba: Darek Král, dramaturgie: Petra Zámečníková)

Žabikuch Studio Citadela, Praha (prem. 21. 2. 2005; režie: David Drábek, režijní spolupráce: Martin Učík, scéna: David Bazika, kostýmy: Alžběta Vlachová, Petra Vlachynská, hudební spolupráce: Michal Bureš)

Akvabely Klicperovo divadlo, Hradec Králové (prem. 30. 4. 2005; režie: Vladimír Morávek, scéna: Martin Chocholoušek, kostýmy: Tomáš Kypta, hudba: Michal Pavlíček, pohybová spolupráce: Václav Luks, choreograﬁe: Michal Němeček, dramaturgie: Martin Velíšek)

328

Studio Marta, DIFA JAMU, Brno (prem. 11. 12. 2005; režie: Marián Amsler, choreografie: Robert Csontos, hudební spolupráce: Mario Buzzi, výprava: Hana Knotková, dramaturgie: Jitka Kostelníková) Divadlo J. K. Tyla Plzeň (prem. 10. 1. 2006; režie: Vilém Dubnička, scéna: Matěj Němeček, kostýmy: Lenka Polášková, choreografie: Irena Bartošová, dramaturgie: Marie Caltová) Teatr im. Wojciecha Bogusławskiego w Kaliszu /pod názvem Pływanie synchroniczne/ (prem. 20. 9. 2008; překlad: Krystyna Krauze, režie: Janusz Łagodziński, scéna: Wojciech Stefaniak, hudba: Bolesław Rawski, choreografie: Witold Jurewicz, Kama Jankowska) Lubuski Teatr w Zielonej Górze /pod názvem Pływanie synchroniczne/ (prem. 13. 11. 2009; překlad: Krystyna Krauze, režie: Braňo Mazúch, scéna: Jan Polivka, kostýmy: Elżbieta Terlikowska, hudba: Hanna Klepacka, choreografie: Iwona Pasińska) Hessisches Staatstheater Wiesbaden /pod názvem Kunstschwimmer/ r (prem. 14. 3. 2010; překlad: Henning Schlegel, režie: Tilman Gersch, scéna: Andreas Auerbach, kostýmy: Jelena Miletic, dramaturgie: Anika Bárdos)

Děvčátko s mozkem (D. Drábek a kol.) Malé Vinohradské divadlo, Praha (prem. 6. 6. 2005; režie: David Drábek, výtvarná spolupráce: Pavla Hovorková, výběr hudby: David Drábek)

Sněhurka – Nová generace Divadlo Minor, Praha (prem. 26. 2. 2006; režie: David Drábek; asistentka režie: Lenka Volfová, scéna: Martin Černý, kostýmy: Andrea Králová, hudba: Jan Matásek, choreograﬁe: Martin Pacek, asistentka choreograﬁe: Eva Velínská, dramaturgie: Petra Zámečníková)

Planeta opic aneb Sourozenci Kaplanovi mezi chlupatci Divadlo Minor, Praha (prem. 19. 11. 2006; režie: David Drábek, scéna: David Bazika, kostýmy a masky: Erika Čičmanová, pohybová spolupráce: Rostislav Novák, hudba: Darek Král, asistentka režie: Ivana Stejskalová, dramaturgie: Petra Zámečníková)

Berta /od soumraku do úsvitu/ (D. Drábek a kol.) Malé Vinohradské divadlo, Praha (prem. 27. 3. 2008; režie: David Drábek, výprava: Magdalena Hůlová, hudba: Zdeněk Dočekal)

329

Ještěři Klicperovo divadlo, Hradec Králové (prem. 23. 5. 2009; režie: David Drábek, scéna: Martin Chocholoušek, kostýmy: Vladimíra Fomínová, choreograﬁe: Adéla Stodolová-Laštovková, hudba a hudební nastudování: Darek Král, texty písní: Tomáš Belko, dramaturgie: Jana Slouková)

Náměstí Bratří Mašínů Klicperovo divadlo, Hradec Králové (prem. 10. 10. 2009; režie: David Drábek, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy: Marek Cpin, hudba: Darek Král, dramaturgie: Magdalena Frydrychová)

České moře (montáž z her D. Drábka; autor: René von Ludowitz [V. Morávek]) Centrum experimentálního divadla / Divadlo Husa na provázku, Brno (prem. 7. 11. 2009; režie: Vladimír Morávek, hudba: Zdeněk Král, scéna: Martin Ondruš, kostýmy: Eva Morávková, výtvarná spolupráce: Miroslav Huptych, dramaturgie: Josef Kovalčuk)

Noc oživlých mrtvol v televizní country-show Beverlyho Rodrigueze (D. Drábek a kol.) Klicperovo divadlo, Hradec Králové (prem. 20. 2. 2010; režie: David Drábek, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy: Vladimíra Fomínová, hudba: Darek Král, pohybová spolupráce: Zdeněk Zolman, Filip Rančák, Henrieta Hornáčková, dramaturgie: Jana Slouková)

Andrea (v rámci inscenace Tvrdě/měkce) Divadlo Petra Bezruče, Ostrava /inscenační název hry Vykřičené domy/ (prem. 14. 5. 2010; režie: Jan Frič, úprava: Jan Frič, Jana Slouková, dramaturgie: Jana Slouková, výprava: Nikola Tempír, kostýmy: Anna Hrušková, hudba: Tomáš Rossi, Miloš Orson Štědroň)

Hračky Divadlo Minor, Praha (prem. 30. 5. 2010; scénář a režie: David Drábek, asistent režie: Luděk Horký, scéna: Martin Černý, kostýmy: Andrea Králová, hudba: Jan Matásek, texty písní: Tomáš Belko, choreograﬁe: Marta Trpišovská, Michael Vodenka, dramaturgie: Petra Zámečníková)

Chmýří (v rámci projektu Nebe nepřijímá) Centrum současné dramatiky / Divadlo Na zábradlí, Praha (prem. 24. 9. 2010; režie: Martina Schlegelová, kostýmy: Jana Špalová, hudba: Jiří Kučerovský, dramaturgie: Lucie Ferenzová, Ivana Slámová)

330

Sherlock Holmes: Vraždy vousatých žen Klicperovo divadlo, Hradec Králové (prem. 18. 12. 2010; režie: David Drábek, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy: Marek Cpin, hudba: Darek Král, pohybová spolupráce: Henrieta Hornáčková, dramaturgie: Jana Slouková)

Zvířata na toustech (D. Drábek a kol.) Malé Vinohradské divadlo, Praha (prem. 24. 3. 2011; režie: David Drábek, výprava: Renata Hanousková)

Jedlíci čokolády Klicperovo divadlo, Hradec Králové (prem. 21. 5. 2011; režie: David Drábek, dramaturgie: Markéta Bidlasová, hudba: Darek Král, scéna: Martin Chocholoušek, kostýmy: Simona Rybáková, pohybová spolupráce: Henrieta Hornáčková)

331

ROZHLASOVÉ INSCENACE: Švédský stůl Český rozhlas Vltava (prem. 8. 6. 2004; rozhlasová úprava a dramaturgie: Jan Sulovský, hudba: Darek Král, režie: Michal Bureš)

Die Kunstschwimmer (Akvabely) Rundfunk Berlin-Brandenburg (prem. 26. 1. 2007; překlad: Henning Schlegel, rozhlasová úprava: Robert Schoen, hudba: Peter Kaizar, režie: Robert Schoen)

Vykřičené domy Český rozhlas Vltava (prem. 29. 5. 2007; scénická hudba: Michal Rataj, texty písní: Tomáš Belko, dramaturgie: Martin Velíšek, režie: Aleš Vrzák)

Koule Český rozhlas Vltava (prem. 25. 1. 2011; dramaturgie: Martin Velíšek, režie: Aleš Vrzák)

Lenka Jungmannová

332

EDIČNÍ POZNÁMKA Výbor zahrnuje všechny autorovy divadelní a rozhlasové hry od roku 2003 s výjimkou těch, které sice David Drábek napsal, ale byly buď určeny dětskému publiku (Čtyřlístek, 2004; Sněhurka – Nová generace, 2006; Planeta opic aneb Sourozenci Kaplanovi mezi chlupatci, 2006; Hračky, 2010 – vše Divadlo Minor, Praha), nebo se na jejich autorství kolektivně podíleli též herci dané inscenace (Děvčátko s mozkem, 2005; Berta /od soumraku do úsvitu/, / 2008; Zvířata na toustech, 2011 – vše Malé Vinohradské divadlo, Praha; Noc oživlých mrtvol v televizní country-show Beverlyho Rodrigueze, Klicperovo divadlo, Hradec Králové, 2010). V roce 2009 připravil Vladimír Morávek montáž z Drábkových her České moře (Divadlo Husa na provázku, Brno), kterou výbor též nezahrnuje. Část Drábkovy hry Vykřičené domy (tuto hru naopak výbor obsahuje) se pod názvem Andrea stala součástí inscenace Jana Friče Tvrdě/měkce (Divadlo Petra Bezruče, Ostrava). Hra Akvabely vyšla poprvé v časopise Svět a divadlo (2004, č. 4) a poté byla otištěna v různých antologiích v angličtině, španělštině, ruštině, polštině, chorvatštině a rumunštině: Opowieści o zwyczajnym szaleństwie (Wrocław: ATUT, 2006); Teatru Ceh de azi (Bucurest: UNITEXT, 2006); Antologija novije češke drame (Zagreb: Hrvatski centar ITI, 2009); Teatro checo contemporáneo (Buenos Aires: Emergentes; Praga: Instituto de Artes – Instituto de Teatro, 2009); Vaclav Gavel i drugije (Peterburg: Baltijskije sezony, 2009); Czech Plays: Seven New Works (New York: Martin E. Segal Theatre Center Publications, 2009). Samostatně hra vyšla též německy (Kunstschwimmer, Berlin: Henschel Schauspiel Theaterverlag, 2006). Drama Náměstí Bratří Mašínů publikovalo nakladatelství Větrné mlýny (Brno 2009). Hra Koule vyšla v nakladatelství Akropolis také samostatně (Praha 2011). V kolážích Miroslava Huptycha byly použity fotograﬁe z inscenací Akvabely, Ještěři a Noc oživlých mrtvol Klicperova divadla v Hradci Králové. Všechny hry uvedené v tomto výboru autor pro knižní vydání znovu přehlédl a upravil.

Lenka Jungmannová

333

OBSAH Akvabely . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Žabikuch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .35 Ještěři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .77 Vykřičené domy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Náměstí Bratří Mašínů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 Unisex . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 Koule . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217 Sherlock Holmes: Vraždy vousatých žen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239 Chmýří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 279 Jedlíci čokolády . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 285 Smutek zlobivého děcka (Doslov) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321 Soupis inscenací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 327 Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 333

335

DAVID DRÁBEK ABY SE ČECHŮM OVARY ZACHVĚLY Hry 2003–2011 Vydal Filip Tomáš – Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2011 jako svoji 184. publikaci Ediční příprava a doslov: Lenka Jungmannová Redakce: Štěpánka Pašková Graﬁcká úprava, obálka a sazba písmem Týfa ITC Medium a Splendid Sans Střešovické písmolijny: Jan Čumlivski Koláže: Miroslav Huptych Foto na přebalu: Otmar Petyniak Tisk: Tiskárna Protisk, s. r. o., Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice 1. vydání, 336 stran + 16 stran přílohy, TS 13 ISBN 978-80-87481-44-8 ISBN 978-80-87481-45-5 (PDF) Elektronická podoba knihy www.ereading.cz Doporučená cena včetně DPH 399 Kč